Leoš Janáček – Moravská lidová poezie v písních
Łáska
Ej łásko, łásko, ty nejsi stáłá,
jako voděnka mezi brehama.
Voda uplyne, láska pomine,
jako lísteček na rozmarýně.
Obrázek milého
Šła děvečka do haječka, do zeleneho,
potkała tam malerečka černookého.
Malerečku černooky, pěkně tě prosím,
vymaluj mi obrazeček, co v srdci nosím.
Nemaluj mi, malerečku, svateho Jana,
vymaluj mi, malerečku, meho galana
Budíček
Keď sem přišeł, milá ešče spála,
budíł sem ju, aby horem stała,
budíł sem ju na obě dvě líčka:
stávaj hore, sivá hołubička;
budíł sem ju na obě dvě líčka:
stávaj hore, sivá hołubička!
Eugen Suchoň – Piesne z hôr
Široký jarčok
Široký jarčok, bystrá vodička,
napoj mi, dievča, môjho koníčka!
Ja ho nenapojím,
ja sa koňa bojím,
bo som maličká.
Môj koník vraný,
ostro kovaný,
neublíži ti podkovičkami.
Ja by nenariastla,
by sa nevydala,
nevydala medzi horami.
Ani mi je večer
Ani mi je večer,
ani mi je ráno,
kej som ca, šohajko,
kej som ca, šohajko,
nevidzela dávno.
Už je sedzom týždni,
aj sedzom nedzelí,
čo sme my, šohajko,
čo sme my, šohajko,
spolu nesedzeli.
Povedzže mi, povedz
Povedzže mi, povedz,
zelený borovec,
či môj milý príde
dnes večer od oviec.
Príde mi on, príde,
na vranom koničku,
priviaže koníčka,
o našu jedličku.
Tá naša jedlička
pekne narastená,
jak vo dne, tak v noci
vždycky je zelená
Pavel Haas – Sedem piesní, op. 18
Což je víc!
Když mě nechceš, což je víc!
nedělám si z toho nic.
Však pro tebe oči moje
hořem nerozplynou;
vylezu na kopeček,
vyhlídnu si jinou.
Dárek z lásky
Když jsem šel přes lávky,
našel jsem korálky
na pěti šňůrečkách navlečené:
dal-li je děvčátku
milý na památku,
bude mít srdéčko zarmoucené.
Každý to dobře ví,
že i ten nejmenší
dáreček z lásky je nejmilejší:
přijde-li k ztracení,
nikdy potom není
stříbrem ani zlatem k nahražení.
Krotká holubička
Holubička z dubu
letěla k holubu:
milý nad rybníčky
pase tam koníčky,
a já za ním půjdu.
Holubička krotká
s holoubkem se zobká:
proč bysme taky tak
neměli se zobkat,
když jsme mladí obá.
Zrušení slibu
U kapličky stává,
bez slzí plakává,
až srdce bolet musí:
„Ach, kdo té lásky sliby zruší,
běda, běda, běda jeho duši!“
Kdo je ta dívčina,
jakáto bylina
smysly jí pomámila?
„Někdy to děvčátko sličné bylo,
hoře mu srdéčko vymořilo.“
Přípověď
Bylo to s večera na neděli,
pustil jsem koníčky po jeteli:
koníčky v jeteli --
modré oči, spíte-li?
Co jste mně slíbily u lesíčku,
již si jdu k vám pro to při měsíčku.
Slzy a vzdychání
Kdyby všecky slzičky
pohromadě byly,
co jsou milý pro tebe
oči moje lily:
věru by se louky naše
všecky zatopily.
Ach kdyby to vzdychání
pohromadě bylo
co mé srdce pro tebe
milá vypustilo:
věru na věži by naši
zvony rozzvonilo.
Statečný jonák
Nejčko mám ženicha,
matko, na mou milou!
Jak se ho dotknete,
hned z něho jiskry jdou.
Přijde do hospody,
všecko ustupuje;
jakou on zazpívá,
ta se hned tancuje.
Každý mu v hospodě,
taky mně připíjí,
sic ho ven vyhodí,
kdo se mu nelíbí.
Klement Slavický – Ej, srdenko moje
Nad Strážnicú jasno
Nad Strážnicú jasno, hej!
Nad horama mračno!
Nepřišél šohajek,
gdo ví co ho zašlo.
Nepřišél šohajek,
gdo ví co ho zašlo.
Ej, srdenko moje,
co že mňa tak bolíš,
snad sa ty mi viec už
nigdá nezahojíš?
Zahojil by jeden,
ale neví jako,
zahojil by druhý,
ale je daleko, daleko.
Šohajku s modrýma očima
Šohajku, šohajku
s modrýma očima,
věru bych za tebú
Dunaj přeskočila.
Dunaj přeskočila,
moře přebrodila,
za tebú, šohajku,
abych ťa lúbila.
Šohajku, šohajku
s modrýma očima.
Těžko temu kameňovi
Těžko temu kameňovi,
co pod vodú plyne,
ešče tíže je šak temu,
gdo keho miluje.
Já su sama taková,
aj já sem milovala,
šohajíčka mi vzali,
zůstala sem tak sama.
Ej, ej, zůstala sem tak samúčká
jako ta hruščička v poli
šak já si zavolám Janíčka,
on mi to srdéčko zhojí.
Poď, Janíčku, poď ke mně,
přisedni si podle mně,
ať mně to srdéčko víc nebolí,
ať se mé srdéčko rozveselí!
Ej, ej, ať mně to srdéčko víc nebolí,
ať se mé srdéčko rozveselí!
Pověz mi, má milá
Pověz mi, má milá,
proč si tak spanilá,
proč si tak pěkná,
proč si tak pěkná?
A co bych nebyla,
dyž su rychtářova,
a co bych nebyla,
dyž su rychtářova!
Očička mám jako trnka,
nožičky mám jako srnka,
proto su, můj milý,
proto su tak pěkná,
proto su, můj milý,
proto su tak pěkná,
su tak pěkná.
Teď už vím, má milá,
proč si tak spanilá,
proč si tak pěkná,
proč si tak pěkná.
Studená rosenka
Studené rosenka tej noci padala,
dyž sem, šohájku, dveřa za tebú, za tebú zavírala.
Studená rosenka, studená jako led,
nemožu ťa, můj šohajku, nemožu ťa zapomnět!
Jednou zapomenu, po druhé spomenu,
po třetí, ach, můj šohajku, slzy líca polejú, slzy líca polejú.
Nemožu ťa, můj šohajku, nemožu ťa zapomnět!
Byla sem ešče malá
Byla sem ešče malá,
dyž sem k vám chodívala,
za tebú, můj šohajku,
za tebú, můj šohajku.
A čím sem byla věčí,
mívala sem tě radší,
můj nejmilejší,
můj nejkrásnější,
nejmilejší, nejkrásnější,
můj nejkrásnější.
Teď si mně však zradil,
mé srdenko ranil!
Proč si mně, šohajku,
tu ránu zasadil?
Proč si mně, šohajku,
tu ránu zasadil,
tu ránu zasadil? Ej!
